Bez světla není naděje

1. května 2008 v 9:11 | Adrianne |  Bez světla není naděje
Tak a první květnový článek :) Sice to není kapitolka, ale je to alespoň jednorázovka, kterou jsem napsala do fan-fiction-show. Sice jsem s ní postoupila dál, ale další povídku jsem neodeslala, a tím jsem vypadla :D Musím vás upozornit, že je to šílenej, ale fakt šílenej slaďák :D Moc prosím, aby jste mi ji okomentovali, a stejně tak i kapitolku k "Když ty jsi mnou" která je o něco níž :)

Třásl se zimou. Už zde strávil několik měsíců, ale měl pocit, jakoby to byla léta. Léta, která tu proseděl utopený ve svých vzpomínkách. Bohužel ty vzpomínky nebyly jen šťastné. Ne, právě naopak. Vliv mozkomorů se podepsal i na něm.
Většinu času jen tak seděl v koutě své cely a apaticky zíral před sebe, v hlavě přehrávající svůj život. Přemýšlel, co kdy v životě mohl udělat jinak, co by se stalo, kdyby se rozhodoval i rozumem, ne jen srdcem.
Čím víc takto uvažoval nad svými chybami, tím více se cítil vinný za vše, co postihlo jeho nejbližší. A nemohl se té viny zbavit. Zaprodal by duši Ďáblu, jen aby už nic necítil. Uvítal by dokonce mozkomorův polibek…
Ve vlasech ucítil něco mokrého. Zvedl hlavu a zadíval se obrovskou dírou na nebe. Bylo zatažené a vypadalo to na další bouřku. Na prstech jedné ruky by mohl spočítat, kolikrát nad Azkabanem během jeho pobytu zde vysvitlo slunce. Vypadalo to, že Mozkomorové nepůsobí jen na lidi, ale i na počasí.
Odfrkl si. A prý že bez světla není naděje. Nikdy pravý význam těchto slov nepochopil. Často to říkával James v souvislosti s Lily. Při vzpomínce na své přátelé ho píchlo u srdce. Jediné co ho v Azkabanu drželo alespoň trochu při zdravém rozumu byla jeho psí podoba, a také vzpomínky na své přátele. Avšak vzpomínky tolik bolely…
Sirius sedící na posteli vyprskl smíchy.
"A to jsi jako vyhrabal kde?" Zeptal se svého nejlepšího kamaráda, který se tvářil trošičku uraženě.
"A není to jedno?" Zabručel. "Prostě to tak je. To, Tichošlápku nepoznáš, dokud se doopravdy nezamiluješ." Oznámil mu důležitě James.
"No jasně." Protáhl Sirius ironicky. "A vázat se jenom na jednu holku? To tak." Odfrkl si a James nad ním jen bezradně zakroutil hlavou.
"Však neboj, jednou to sám poznáš." Prohlásil James mudrlantsky.
"Dobře, dobře." Vzdal se Sirius a sledoval svého kamaráda jak se připravuje na jeho poslední famfrpálový zápas v šestém ročníku. "Ale furt nechápu, jak s tím, jestli zápas s Mrzimorem vyhrajete, souvisí Evansová."
James se na něj podíval maličko podrážděně.
"Vždyť už jsem ti to říkal." Řekl netrpělivě. "Bez světla není naděje." Řekl napůl vážně a napůl s úsměvem. Potom pohlédl na hodinky. "Sakra, to už je tolik?" Zamumlal a vyštrachal zpod postele koště. Potom se rozešel směrem ke dveřím.
"Ale co s tím má dělat ta Evansová?" Zeptal se Sirius, když ho doběhl.
"Ona je moje světlo." Odpověděl James s úsměvem. Potom se od něj odvrátil.
"Evansová!" Zakřičel přes celou nebelvírskou společenskou místnost na rudovlásku sedící v křesle u krbu. Když zvedla hlavu, James pokračoval. "Přijdeš se podívat na zápas?" Zeptal se James s nadějí.
Všichni kdo byli ve společenské místnosti očekávali obvyklou hádku, ale tentokrát se pletli.
"Jasně, že přijdu." Zazubila se až moc vesele. "A Pottere? Hodně štěstí."
Sirius se nostalgicky usmál. Tehdy o tom slyšel poprvé. A James to od té doby říkal téměř pořád. Vždycky když se mu Sirius pokusil vysvětlit, že Evansová pro něj asi nebude ta pravá, vyrukoval s tím hloupým "Bez světla není naděje". Siriuse to nehorázně vytáčelo. A to především kvůli tomu, že nechápal pravý význam těch slov. Samozřejmě, význam chápal, ale nedokázal to pochopit citově. Vždyť on je přece šťastný i bez toho Jamesova "světla", no ne? V sedmém ročníku však zjistil, že do té doby, než potka ji, žil jen napůl.
"Všichni se utište!" Okřikla je profesorka obrany proti černé magii. "Ano, tyto dvojice budou smíšené. Termín odevzdání práce je třicátého prvního ledna, a musím vás upozornit, že známka z této práce bude čtvrtinou celkové známky OVCE z obrany proti černé magii."
"Teď vám oznámím ty dvojice." A začala z pergamenu předčítat jednu dvojici za druhou. Sirius se usmál, když profesorka přečetla další dvojici, a to Potter a Evansová. Jamesův vztah s Lily se od konce ročníku rapidně zlepšil, avšak nevypadalo to na nic víc než odtažité přátelství. I tak to ale jeho příteli přál a držel mu palce. Konečně však profesorka přečetla jeho jméno.
"Sirius Black a Angela Ditrissová." Sirius se zatvářil zmateně a rozhlédl se po třídě. Potom drcl loktem do Remuse.
"Reme, která to je?" Zeptal se ho. Remus se na něj pohoršeně zadíval.
"Tichošlápku, to si snad děláš srandu! Chodíš s ní do třídy víc než šest let a ani nevíš, že existuje." Vypeskoval ho. "Je to ta černovláska v poslední lavici." Řekl nakonec s povzdechem.
Sirius se otočil. A ano, opravdu tam seděla černovláska s tak tmavýma očima, až měl Sirius pocit, že jsou ty oči nekonečně hluboké. Dlouho na ni zíral, byla úplně jiná než všechny holky se kterými dosud chodil. Na první pohled ho zaujala. V té chvíli se dívka zadívala přímo na něj a usmála se.
Sirius jí úsměv ihned opětoval a dál si ji nepokrytě prohlížel. Potom se však zarazil. Zalila ho nepochopitelná vlna zklamání. Na Bradavickém hábitu se vyjímal zeleno-stříbrný had. Sirius jí znovu pohlédl do očí a zhnuseně se ušklíbl. Dívka sklopila smutně oči.
Do konce hodiny se na ni Sirius už nepodíval. Jakmile zazvonilo, ihned si sbalil tašku a spolu se svými kamarády zamířil na další hodinu. Zastavil ho však hlas, který mu dráždil všechny smysly. V břiše ucítil to chvění, které pocítil již ve třídě. Pomalu se otočil. Stála tam Angela a rozpačitě se na něj ze spodu dívala. Byla o hlavu menší než on.
"Co chceš?" Vyštěkl nepříjemně. Angelu očividně jeho nepříjemnost nijak nezaskočila. Jen viděl, jak na chvíli pevně semkla oči a po chvíli se na něj smutně zadívala.
"Jen jsem se chtěla domluvit na tom domácím úkolu, Siriusi." Řekla tím svým sexy hlasem a Sirius bojoval s touhou políbit ji. Místo toho se povýšeně ušklíbl.
"Siriusi mi mohou říkat jen přátelé, což ty rozhodně nejsi, Ditrissová."
"Jak chceš." Sklopila oči Angela. "Já myslela, že budeš rád, když ti nebudu připomínat tvoji rodinu." Řekla pak tiše a Sirius a Poberti se na ni udiveně dívali. "Ale když ti to vadí." Pokrčila nakonec rameny a zase vzhlédla. "Tak co s tím úkolem, Blacku?" Zeptala se znovu.
Sirius nabyl ztracenou jistotu. Vykolejila ho její milost, upřímnost. Ale vzpamatoval se. Vždyť je to obyčejná zmijozelačka!
"Teď na tebe nemám čas." Řekl netrpělivě. "Tak víš co? V pět buď v knihovně. A přijdi laskavě včas. Nebudu na tebe čekat. Domluvíme se tak, abychom se vídali co nejméně. Nehodlám čas trávit se zmijozelačkou."
Angela se na něj ublíženě podívala. Ihned však skryla všechny své emoce pod ledovou masku.
"Dobře, jak chceš, Blacku." Řekla chladně a Siriuse její tón zarazil. "V pět v knihovně. Tak ahoj, Remusi." Rozloučila se s Náměsíčníkem a naposledy se podívala Siriusovi letmo do očí. Viděl, jak se jí oči leskly potlačovanými slzami. Urychleně sklopila oči, otočila se na podpatku a odešla.
Siriusovi jí najednou bylo strašně líto. Věděl, že to přehnal. Takhle se k žádné jiné zmijozelské dívce nechoval. Ano, neměl rád nikoho kdo byl ze Zmijozelu, ale na tuhle holku byl protivný z jiného důvodu. A ten důvod nechápal ani on sám. Možná to bylo tím, že vedle ní cítil to, co nikdy nepocítil. Děsilo ho to.
"Tak to jsi posral, Tichošlápku." Ozval se naštvaně Remus. "Proč jsi byl na ni tak hnusný?"
"Protože je ze Zmijozelu." Odsekl Sirius a snažil se skrýt svoje zmatené pocity.
"No a co?" Osopil se na něj Remus. "Ty jsi ji do dneška neznal a proto nevíš, že ona Zmijozel nesnáší. Ve Zmijozelu je černou ovcí. Nikdo jí tam nemá rád a každou chvíli jí dělají nějaké naschvály. Několikrát dokonce skončila na ošetřovně zraněná, ale vždy odmítla říct, kdo jí to udělal. Neznám nikoho ze Zmijozelu, kdo by do něj patřil méně než ona."
Sirius se po Remových slovech cítil mizerně.
"Ale Reme, Moudrý klobouk se nikdy neplete." Oponoval.
"V jejím případě tedy udělal svoji první chybu. Ty Angelu neznáš tolik jako já. Bradavice jsou plné hlupáků s předsudky. Její přátelé by se dali spočítat na prstech jedné ruky a přitom většina těch přátelství není upřímná. Každý ji odsuzuje jen proto, že je ze Zmijozelu. Stejně tak jako ty." Dokončil rozhorleně.
"A odkud ty toho tolik o ní víš?" Přimhouřil oči Sirius a podíval se podezřívavě na svého kamaráda. V nitru se mu rozléval nepříjemný pocit, ale odmítal si přiznat, že by to mohla být žárlivost.
"Z knihovny. Často spolu píšeme domácí úkoly nebo si jen tak povídáme. Je to chudák holka. Opravdu to nemá lehké." Zakroutil smutně hlavou.
"Už vím!" Vykřikl James. "Už vím, kde jsem ji viděl. Několikrát jsem ji zahlédl s Evansovou. Vlastně když nad tím tak uvažuju, tak jsou spolu celkem často." Pronesl zamyšleně.
"Ano, dá se říct, že Lily je Angelinou nejlepší kamarádkou." Přikývl souhlasně Remus. "Měl by jsi se jí omluvit, Tichošlápku."
"Jasně." Přikývl roztržitě Sirius. "Jasně, že se jí omluvím." Oba kamarádi na něj vyvalili oči. Sirius se nakonec otočil a utíkal opačným směrem než jeho kamarádi. "Omluvte mě na hodině! Musím si něco zařídit v Prasinkách!" Křikl na Jamese a Remuse a pospíchal do Medového ráje koupit tu nejlepší čokoládu.
Sirius se při této vzpomínce zamračil. Tehdy se k ní zachoval jako idiot. Čokoláda to nezpravila. A ani květiny, drobné dárečky a ani šperky ne. Angela byla neoblomná. Svoji odtažitost mu dávala jasně najevo. Věděl, že ji při jejich prvním setkání zranil, ale tohle bylo snad trochu moc. Běhal za ní tehdy jako pejsek a přesto od ní stále slyšel "ne".
Když ovšem poprosil Lily, aby si s Angie promluvila, nastala rapidní změna. Angela začala být milá, přátelská. Ale stále byl jejich vztah na úrovni kamarádů a Siriuse to nesmírně trápilo. Potom ovšem přišel zlom.
Kráčel bradavickými chodbami utopen ve svých myšlenkách na Angelu a najednou zaslechl nějakou ránu a bolestný výkřik. Ihned tasil hůlku a běžel se podívat co se stalo. Hrad byl téměř prázdný, skoro všichni byli v Prasinkách.
Zaběhl za roh a uviděl jeho Angelu bránící se velké skupince zmijozelských. Byly tam jak dívky, tak chlapci. Bylo jich opravdu moc. Angela vůbec neútočila, jen se bránila a vyhýbala kouzlům. Sirius věděl, že takhle dlouho nevydrží.
Neváhal a běžel jí na pomoc. Postavil se vedle Angely a ihned začal pálit kouzla na protivníky.
"Dáma je v nesnázích?" Zazubil se rychle na Angie.
"Siriusi." Vydechla s úlevou. Ihned se ale vzpamatovala. "Já mám obranu, ty útok." Sirius přikývl. Dlouho takto odolávali útokům zmijozelských. Měli jen pár škrábanců a stále statečně bojovali.
Potom však zaslechl bolestný výkřik. Ohlédl se, a uviděl Angelu padající k zemi. Nějaké kouzlo jí zasáhlo přímo do hrudi. Bezmocně vykřikl a svezl se k ní na kolena. Potom už ucítil jen nějaký tlak na zádech a pak jen tmu…
Ano, tohle byla ta zlomová chvíle. Po tomto zážitku se oba probudili na ošetřovně, kde si vzájemně vyznali lásku. Nastaly ty nejšťastnější měsíce v jejich životech. Sirius zařídil u Brumbála, že se Angela mohla přestěhovat do Nebelvírské věže. Z Lily a Angely se staly kamarádky na život a na smrt a s ostatními Poberty také dobře vycházela. Potom opustili Bradavice, ale jejich štěstí nezmizelo.
"Angelo Ditrissová, vezmeš si mě?" Zeptal se Sirius, klečící na jemném písku, který se nacházel na pobřeží Malorky. Byl právě západ Slunce, a Sirius tu pro ně přichystal romantický piknik.
Angele vhrkly slzy do očí.
"Samozřejmě, že si tě vezmu. Myslela jsem, že už se mě nezeptáš." Usmála se a její tvář zářila štěstím. Sirius jí navlékl na prst přenádherný snubní prsten. "A jsem moc ráda, že naše holčička nebude vyrůstat jen s mámou." Usmála se. Sirius chvíli tato slova vstřebával. Potom vyskočil na nohy, zvedl Angelu do vzduchu a zatočil se s ní dokola. Při tom vítězoslavně zakřičel:
"Já budu táta!" A Angela se šťastně rozesmála.
Sirius se usmál, tentokrát však téměř šťastně. Tohle byla jedna z jeho nejkrásnějších vzpomínek na ni. Měl ovšem i ty temnější.
Nervózně přecházel po chodbě v Nemocnici u Svatého Munga. Smrtijedi opět útočili a Řád šel do akce. Bohužel, Angela, která se už akcí nemohla účastnit, zaslechla adresu napadeného místa a přemístila se tam také. Vyřídila několik smrtijedů, než ji zasáhla zákeřná kletba do zad a ona se sesunula v mdlobách k zemi. Ihned ji vzal a přemístil se s ní do nemocnice, boj neboj. Nyní tu už byl několik hodin a léčitel stále nepřicházel. Přemístili se sem dokonce už i James s Lily a Remus. Všichni byli špinaví a odření z boje, ale byli tu celou dobu s ním. Konečně vyšel lékouzelník.
"Jak je jí?" Zeptal se ihned Sirius. Léčitel si sundal brýle a začal si je leštit cípem pláště.
"Paní Blacková je v pořádku, ale její dítě… Promiňte, už se nedalo nic dělat." Oznámil lékouzelník smutně a odešel. Sirius se bezradně sesunul na židli a rozvzlykal se. V tu chvíli mu bylo jedno, že chlapi přece nepláčou…
Ano, i teď, po té době, bylo Siriusovi do breku. S Angelou se potom vydali na dvoutýdenní dovolenou, aby se dali po psychické stránce trochu do pořádku. Už nikdy to mezi nimi ale nebylo jako dřív. Sice to bylo stále skvělé, ale jiným způsobem. Dva roky na to byl však zabit James s Lily a on šel do Azkabanu. Angela a Remus si určitě myslí, že zradil a to ho ubíjelo. Vždyť to všechno ta krysa…
Nevěděl, jak dlouho v Azkabanu ještě vydrží. Už nemá sílu. Říkal si, že poddat se by přece bylo lepší. Bylo by to pro něj vysvobození. Najednou ucítil na tváři teplo. Vzhlédl a podíval se dírou na nebe. Svítilo Slunce a obloha byla bez mráčku. Oči ho z té záře štípaly, avšak on se do paprsků Slunce díval dál. Najednou v nich zahlédl její obličej, který se na něj laskavě usmíval. Také se usmál a do žil se mu vlila nová energie. Bude žít. Když přežije, třeba ji ještě potká a vše jí vysvětlí. Vše se vrátí do starých kolejí a společně pomstí své přátele. Znovu se podíval na její obličej. Ano, teď už pochopil, že James měl pravdu. Bez světla není naděje.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 maggdinka maggdinka | Web | 1. května 2008 v 10:46 | Reagovat

Páááni, tak to byla naprosto úžasná povídka. Fakt jsi mě s ní naprosto dostala, byla plná emocí a naprosto kráásná, sice taková jednoduchá a stručná, ale v jednoduchosti je síla a krása. Nejvíc mě ale asi dostal ten poslední odstavec, protože od toho se vlastně odvíjel celý příběh, byla to krááása...prosím rychle další povídku nebo nějakou kapču....

2 wisty wisty | E-mail | Web | 1. května 2008 v 10:52 | Reagovat

náhodou, neřekla bych, že to byl nějakej extra slaďák, mě to chvílama připadalo celkem sumtný,  ale fakt to bylo NÁDHERNÝÝÝÝ!

3 Hanďa Hanďa | 1. května 2008 v 11:33 | Reagovat

teda fakt nádhera...žádnej slaďák,ale povídka vzpomínek a emocí...moc se mi líbila,je to asi jedna z nejpěknějších povídek,co jsem zatím četla.Doufám,že brzy přibyde něco dalšího

4 romuska romuska | 1. května 2008 v 12:27 | Reagovat

to je nádherné, prekrásne, úžasné.......toľko pocitov v jednej poviedke som asi ešte nevidela..........je to neuveriteľne krásne:)))

5 Aria Aria | 1. května 2008 v 17:16 | Reagovat

moc pekny skvelej napad fakt :]]]

6 Phee Phee | 1. května 2008 v 19:00 | Reagovat

tak toto je nadhera, vobec mi nevadilo,ze to bolo take podla teba "sladke", podla mna to bolo prekrasne, urcite by si s tou poviedkou vyhrala..............naozaj krasa, klobuk dole pred tebou si strasne talentovana.............uz sa tesim na nejaky novy vytvor od teba (najlepsie z doby Pobertu) takisto by ma potesili kapitolky ku poviedkam:D:D:D

7 mynamesm mynamesm | Web | 1. května 2008 v 20:27 | Reagovat

panecku to je krasa:) strasne nadherne:)

8 Cariba Cariba | 2. května 2008 v 0:17 | Reagovat

Četla jsem ji už na fanfiction show blogu, ale napíšu ti sem komentář, protože doufám, že tě potěší. Bylo to moc krásné a nevím proč ti někdo napsal, že NE do konečného ortelu. Stejně si ale nakonec postoupila. Tak co? No je to krásné.

Ale ještě krásnější by byla kapitolka ke Když... u Hate jsem totiž pozapomněla o čem to je takže vážně vím velké kulové. To je tak, když někdo nepřidává kapitoly... žeee, Adrianno?  :(

9 Danula Danula | E-mail | Web | 2. května 2008 v 11:41 | Reagovat

páni...to bylo tak nádherný a smutný zároveň....fakt nádhera...:)

10 Makyka Makyka | Web | 2. května 2008 v 20:48 | Reagovat

Sladký to je, to máš pravdu,ale ne přehnaně sladký a to z toho dělá krásnou povídku... Málem jsem se u ní rozbrečela...........Myslím to vážně.... Rozhodně je to lepší povídka než ta moje, co jsem posílala do soutěžena stejné téma a na stejnou stránku :-D (taky že jsem hned vypadla), ale to je teď vážně jedno.... opravdu super...

11 Lucy Sallieri Lucy Sallieri | Web | 3. května 2008 v 12:37 | Reagovat

škoda jen, že to je asi jednorázovka... Myslím, že kdyby se to rozvinulo, bylo by to nádherné, i když ono to vlastně je nádherné... ;o)

Musím říct, že tohle dílko je bombastický, je to tak... Deprimující až to mrazí, ale zároveň je to luxusní. Málem jsem se rozbrečela, ale zase se mi při čtení tohoto na tváři vykouzlil úsměv, kterího se jen tak nezbavím. Jen lituji Siriuse, že má ten život tak těžký a propletený...

Bez světla není naděje...

12 Nora van Hallen Nora van Hallen | Web | 4. května 2008 v 14:51 | Reagovat

Wow... krásný, procítěný a ten konec... možná by to stálo za pokračování, ale chápu pojem jednorázovka xD Nechtěla by jsi spřátelit???

13 stroopy stroopy | E-mail | Web | 7. července 2008 v 13:03 | Reagovat

Jé! Hej, to bylo fakt super! A v tom upozornění, že je to slaďák jsi měla pravdu! Ale mě slaďáky nevadí :D Ale bylo to i smutný! prostě dojemný!!! Každopádně to platí mezi nejhezčí jednorázovky, který jsem četla!!! Krása!!!

14 Svorka-Hanka Svorka-Hanka | E-mail | Web | 7. ledna 2009 v 16:40 | Reagovat

Je to kráááááááááááása!! Je to strašně romantický (ale zas ne moc=)) a úžasný, ale i smutný. Opravdu lituju Siriuse...=(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama